Honza Hučín, 9. červen 2003
Do vesničky Stříbrná musíte překonat mnoho řek, hor a železničních přejezdů. Jediný rozumný příjezd vede přes pohraniční městečko Kraslice, které možná znáte spíš jako rodiště hudebních nástrojů. Při průjezdu prodolovaným, řídce osídleným Podkrušnohořím byste nečekali žádnou pořádnou kulturu, tím spíš folkový festival. Jakmile se ale dopravíte k Penzionu Márty ve správný červnový pátek či sobotu, možná potkáte i daňka. Tedy přesněji Daňka.
Přesně to se mi podařilo, když jsem završil svou pouť z Prahy 7. června. Tentokrát jsem pohrdl autem, a tak se mnou vláček zastavil v Kraslicích až o půl druhé. Z toho plyne, že vám nemohu poreferovat o pátečním programu, který obsahoval jména PMP, Bluegate, Švorc, Stráníci, Pacifik, Bokomara, Lehká noha a Hamleti (což je krycí jméno pro hereckou kapelu Aleše Hámy, Dalibora Gondíka, Jakuba Vehremberga a Hardyho Marzuki). Neměl jsem stihnout ani první dvě až tři kapely sobotní nabídky, ale začátek se výrazně opozdil, a tak mi unikla jen Nová tvář, kdežto Walchaři nastoupili ve chvíli, kdy jsem se řádně propocený překulil přes hřeben do vesnice. Bylo to příjemné přivítání, jejich bluegrass byl sice tradiční, ale velmi dobře zahraný; jen škoda, že u poslední vtipné písně nebylo pro vysoké tempo a drajv příliš rozumět slovům. Trepka ze sousedního Nejdku se dostavila v plném počtu sedmi lidí, z jejího vystoupení jsem však mohl vnímat jen naprostý úvod s milým ženským dvojhlasem, protože jsem v tu chvíli cosi zařizoval. (Mimochodem, při pohledu na seznamy účinkujících letos a loni jsem si uvědomil, že řada kvalitních amatérských skupin jezdících na Portu a Zahradu je z tohoto kraje: Švorc přímo z Kraslic, loni tu hrála rotavská Ulice, Bodlo je tuším z Chodova atd.)
Když jsem se vrátil do hlediště, duněly už areálem bicí a folkrock Erionu. Souhra výborná (zvlášť mě zaujala zručná baskytaristka), s kytarami se nešetřilo (dvě elektrické a jedna akustická) a na forbíně se suverénně pohyboval spontánní frontman zvoucí lidi ze stínu stánků blíž k pódiu. To vše by bylo skvělé, kdyby písničky byly opravdu o něčem, a ne jen snůškou téměř náhodně generovaných textů z omletých slov a vět. Navíc Erion znatelně prohloubil skluz programu a bez zásahu moderátora Aleše Pokorného by hrát možná ještě teď. Rozhodně však zasloužil obdiv za výdrž, když se během jeho bloku začalo slunce víc a víc opírat do scény.
Než se nazvučilo Bodlo, stáhlo se pár mraků a na chvíli bylo snesitelněji. Přestože chlapci odmítali označení za bluegrass, už po dvou skladbách bylo jasné, že modrou barvu neskryjí, jakkoliv se snaží. Ani oni neměli kdovíjak nosné písničky a k tomu se mi jejich interpretace zdála dost rozpačitá. Z toho, co jsem na festivalu slyšel, asi nejslabší. Během půlhodinky pro vokální Pětník jsem se nacházel na opačné straně pódia, takže mi snad prominete, že si referát opět odpustím. Podstatné bylo, že na poslední dvě písničky už mraky odešly a Strašlivá podívaná se tak pěkně zahřála. A její vystoupení se mi dost líbilo, proti posledním rokům je znát výrazný posun ve všech složkách, zejména oceňuji výbornou souhru, mnoho aranžérských detailů a ubývající přehnaný patos.
Ale to už nadcházel čas pro hlavní hosty. Dramaturgie byla letos velmi odvážná: z pěti zbývajících seskupení čtyři asi hned tak nepotkáte, z toho dva jsou vlastně žijícími legendami. Před rokem zde účinkoval dnes již neexistující Klíč, pořadatelům bylo jeho písniček natolik líto, že letos pozvali aspoň Pavlu a Jardu Marianovy. Kdo čekal jen sentimentální revival ve dvou lidech, byl asi příjemně překvapen. Vedle známých hitů jako Omnia vincit amor nebo Víno totiž zaznělo v Pavlině procítěném podání několik romských písniček a nečekaně i slavný song Dobrodružství s Bohem Panem. Jak se ale oba dva vyjádřili, bylo to jednorázová akce, do budoucna se na veřejné hraní ve dvou nechystají. To několik desítek členů kraslického sboru Vivat Musica jistě koncertovat chce a má na to - především radost a nadšení, i když technická úroveň byla na takovouto výsostně lokální záležitost obdivuhodná. Repertoár byl velmi neakademický, vedle amerických a afrických spirituálů došlo i na úpravy různých populárních melodií včetně vtipných českých textů. Vrcholem ovšem bylo provedení Rosy na kolejích (jako překvapení pro přítomného Wabiho Daňka) ve spolupráci s místní skupinou Černý nebožtík. Byl to úžasný pohled: nadšený několikagenerační sbor v modrých tričkách, vedle nich countryoví muzikanti v čele s nekonvenčním kontrabasistou, jehož nástroj sestával z barelu, provázku a tyče.
Během celého odpoledne se hlediště nenápadně, ale důkladně zaplňovalo, a tak když se začali po pódiu míhat pánové v bílých košilích a motýlcích, sledovalo je odhadem třista až čtyřista lidí a další stále přicházeli. Saxofony, klarinety, trubky i samotný susafon: že on to bude nějaký dixieland? Muzikanti z pódia rozvinuli nápis The Hottentots Orchestra a pozvali nás do 20. a 30. let minulého století. Samozřejmě se okamžitě nabízelo srovnání s proslulými Funny Fellows. „Hotentotů“ bylo na počet více, a tím pádem měli daleko víc možností, všichni se během svého bloku mohli blýsknout nástrojovým sólem či zpěvem, ba dokonce došlo i na stylově provedenou trampskou píseň. To by samo o sobě jistě k zajímavosti stačilo, přesto skupina vynesla ještě jeden trumf - pana Jiřího Suchého. A nebylo to jen na dekoraci ani pro společné zpívání Pramínku vlasů nebo Marnivé sestřenice, starý pán se uvedl svou verzí Ellingtonova Blue Indigo a ve skvělé kondici zazpíval mimo jiné několik málo známých písniček z Osvobozeného divadla. Takováhle pochoutka se často nenabízí.
Za pódiem však už byli připraveni hlavní patroni festivalu, Wabi Daněk (podle jehož nejslavnější písně nese festival název) s Milošem Dvořáčkem. Wabi se chtěl asi mediálně zviditelnit, protože jeho vystoupení provázely samé neobvyklé situace: celou první písničku odzpíval se sajícím komárem, o něco později dalšího vdechl, mezitím zjistil, že si nechal v šatně kapodastr, a ještě musel odbývat různé žádosti pomalu se osmělujících jedinců. Repertoár postavil na osvědčených kouscích z vlastní tvorby i z nedávno natočené desky písniček kamaráda Skunka, a tak byly nejzajímavější dva vstupy Miloše, plné strhující energie. Myslím, že by už konečně mohl nahrát sólovou desku. Wabiho písničky nečekaně probudily v návštěvnících taneční choutky, a tak při prvním přídavku (Franta má péra) se před lavicemi vlnilo už aspoň dvacet lidí.
A jaký mohl být za této nálady lepší závěr než příchod Pavla Bobka s doprovodným triem rodiny Nopových? Dívka N., Veď mě dál, cesto má, Lásko, mně ubývá sil, Houston, ale i několik rokenrolů prozrazujících zpěvákův někdejší styl - je možné, že to je už čtyřicet let? Pravda, na Pavlovi léta vidět byla, hlas musel bojovat s únavou a Lída Nopová nebyla vždy stoprocentní oporou, ale půlnoční atmosféra všechno smazala a zůstala jen radost z ojedinělého zážitku.
Poslední slovo několik minut po předělu soboty a neděle zcela zaslouženě patřilo notně ochraptělé Martině Dimmerové, která Stříbrnou rosu vymyslela a již třikrát úspěšně uspořádala. Klobouk dolů, a to několikrát