Takový konec bych si přál


Hudba Petr Merxbauer
Text Petr Merxbauer

1998


Tenhleten vousatý šedivý strýc
Při dobré vůli moh´ by být bůh
Koukněte, právě teď rozjasnil líc
A z dýmky vypustil kouřový kruh

Před sebou skleničku fernetu má
Občas si dopřeje nahořklou chuť
A řeka života nepokojná
Náhle je klidná a hladká jak rtuť

Na sále začnou jazzmani hrát
Své nevesele opojné blues
Saxofon chraptí, jak to mám rád
A černá holka má hlas jako brus

Pán Bůh si pomyslí – s tou bych chtěl spát
Škoda, že léta mi setřela glanc
Pak sklopí oči a musí se smát
Jak snadno dal by svou svatozář všanc

Na sále začnou jazzmani hrát
Své nevesele opojné blues
Saxofon chraptí, jak to mám rád
A černá holka má hlas jako brus

Zda byl ten starý muž Bůh nebo ne
Těžko dnes říci, však jedno se ví
V náruči zpěvačky spokojené
Stařík své myšlenky proměnil v čin

Pak usnul, k smrti byl unavený
Té noci vydal se zposledních sil
A k ránu se světem usmířený
V obláček dýmu on se proměnil

Na sále začnou jazzmani hrát
Své nevesele opojné blues
Saxofon chraptí, jak to mám rád
A černá holka má hlas jako brus
Na začátku této písně asi bude skutečnost, že v různých pověstech se různí bohové – včetně toho křesťanského – občas vydávali na svět vlidské podobě. Jednak, aby přezkoušeli, zda je lid dostatečně uctívá, zda je tak akorát poctivý a bohabojný a jednak proto, aby si odpočinuli od jednotvárného svatého života.

A pak jsem jednou jel pro naši houslistku Bětku do Blovic – aby včas stihla zkoušku – a v hlavě se mi líhnul takový najazzlý (fuj to vypadá ošklivě, když se to napíše – tak tedy třeba nadžezlý – no taky nic moc …) scat.

A mezi tím někde prolétla inspirace, nebo možná zasutá vzpomínka a já najednou uviděl (v myšlenkách samozřejmě – jinak jsem bedlivě sledoval silnici a věnoval se řízení vozidla) zakouřený venkovský lokál, v němž osaměle sedí pár strejců. Vedle – v prázdném sále, zkouší kapela. Hosti v hospodě mlčí – sedají tam každý den, všechno na světě už si řekli a jediný, který je tam cizí a mohl dát k lepšímu nějaké nové téma, tiše mlčí, pokuřuje a ucucává ze sklenky hořkou kořalku.

No a proč by tenhle stařík zrovna nemohl být pámbu, který se rozhodl okusit lidských neřestí. A že se mu ty neřesti zamlouvají, až je sám sebou překvapen…

A jestli to bůh nebyl, jestli to byl docela obyčejný starý pán, ve kterém se zvedla poslední míza – tak v tom případě je mu třeba velice závidět, že naposledy vydechnul v náručí mladé temperamentní zpěvačky.

Takový konec bych si přál!

Zpět

 
 

Strašlivá Podívaná - hudební skupina z Plzně   © 1988 - 2016