KONKURS ZAHRADY – STŘEDNÍ ČECHY

Miloš Keller, 17. duben 2002
Divadlo Za plotem, Praha – Bohnice, 9.4.2002

Jsa ekonomem, domníval jsem se, že „ vyhlásit konkurs“ znamená vyhlásit úpadek a bylo mi divné, jak by se do úpadku mohla dostat zahrada, kde rostou stromy, voní květiny a zelená se tráva. Protože jsem to tvrdil už příliš nahlas, byl jsem pozván organizátorem středočeského konkursu Zahrady Pavlem Radou, abych viděl, že tomu tak není. No, je i není.

Na středočeském kole vystupovalo celkem 13 účinkujících, překvapivě nejeden i z Plzně. Analogie s tím, proč jezdí soutěžící na Portě z Plzně do jiných krajů, tady asi nepřipadá v úvahu, Jupp jako autokratický vládce vybírá sám, a tak stížnosti na objektivitu a zaujatost poroty odpadají, a ani odjezd třeba až do České Kamenice nikomu nepomůže a každý musí Juppovi (event. jeho zástupcům) zahrát, co umí.

Trošku netradičně na začátku vystoupili hosté, Disneyband z Liberce. Jestli se nemýlím, tak průvodce večerem, Martin Kadlec, je členem této kapely. Přišel jsem právě na závěr jejich vystoupení, a tak nemůžu podat objektivní zprávu – ale jestli hrají tak, jak Martin uvádí, tak potěš pámbu. Vůbec se nám konferenciéři nějak zhoršují a noví se nerodí. Většinu portovních večerů docela trpím a teď vidím, že je to obecný jev. Že by se i tito lidé na velkých letních festivalech během střídání kapel chodili občerstvovat a nesledovali své zkušenější a slavnější kolegy? Je vidět, že to není „jen tak něco kváknout, než se kapely přidrátují“. Kromě klasických prohřešků typu „takže“ na začátku a otáčení hlavy, aniž by otočil i mikrofon, se po celý večer zafixoval na skloňování názvu Odolena Voda. Martine, prozradím ti, jak to je: je to Voda pána, který se jmenoval Odolen, Voda čí? Voda Odolena!. Tedy 2.p.: do Vody Odolena neboli do Odolena Vody. Analogicky Zahrada Juppa, do Zahrady Juppa. Tvar s –ova na konci je novější, to by se ves musela jmenovat Odolenova Voda. A nemusíš všechny oslovovat „pan Jupp, pan Merxbauer“ atd., stačí, když si poznamenáš i křestní jména.

Uff! A teď konečně k účastníkům konkursu.

Hradní duo nabídlo psychedelický hradní folklór, působili spíše jak sedm samostatných sólistů, nespojili se dohromady. Pseudolidová písnička, kterou uzavírali, byla opsána z učebnice zakázaných rýmů: …u studánky stála/máti zavolala – dá syna/dá vína a ještě ten zbytečný archaismus Pepíčkovo máti.

Štrůdl – těch bylo také 7, zahráli optimistický melodický folk s naivními, ale milými texty, ale na můj vkus až moc mluvili mezi písničkami, ale být Juppem, vybral bych je.

Pro radost nehrají zřejmě pro nic jiného, moderní trampská muzika se znatelnými starými kořeny, takový středně vycvičený osadní sbor, písničky melodicky nápadité, ale výrazově neusazené. Jo – bylo jich 6!

Přestáfka – vystoupili jako duo, i když jsou původně 4 – hrají krotký folk, ale zpěvák má zajímavou barvu hlasu, zpěvačka vysloveně umí. Všechny písně se mi ale slily do jedné, ve dvojici aranžemi pestrosti nedosáhnete, tady je třeba sáhnout po pestrosti repertoárové.

Hluboké nedorozumění – proč takový dramatický název, když hrají příjemnou moderní trampskou muziku? Zpěvačka zpívá civilně a přesto působivě, jsou čtyři a zněli plněji než kapely skoro s dvojnásobkem členů. Ty bych taky vybral.

Trapas - na to, že spolu hrají od konce ledna, tak to tak velký nebyl. Ale zatím je to trošku zbytečný nevýrazný folk. Až najdou společný výraz a zpěvačka odstraní otevřená „a“... Jupp ovšem při jejich vystoupení ožívá a fotí, zdá se, že toto jsou první adepti na pozvání.

Appaloosa – podle vlastních slov hrají severskou country, jsou romantičtí v dobrém slova smyslu, ale texty občas zbytečně detatilně popisné, banjista velmi dobrý, ovšem získávají moji soukromou cenu za štěpný rým: na lodi/nalodí – zesílí/zešílí – nevrací/převrací. Ale stejně bych je pozval, takových kapel moc není, jen bych jim tuhle píseň zakázal hrát. Jupp nevzrušeně sedí.

Pant – potvrzují, že bluegrassoví muzikanti libovolně rotují a vytvářejí libovolná seskupení, která ale dosahují díky zaujetí muzikantů pro styl slušné úrovně, v tomto případě zejména mandolinista a banjista. Vzhledem k tomu, že moc bluegrassistů obecně nesoutěží, vzal bych je, abych měl festival pestrý, protože jinak tahle přehlídka žánrově za Portou zaostávala.

Suroví kocouři – byli skutečně suroví a pro kočku. Zajímavé, na CD mi takoví nepřišli. Třeba neměli svůj den. Upoutali mě dramatickým, skoro operetním zpěvem, který jediný držel pohromadě zbytek kapely, mandolinistka tam byla skoro zbytečná, podle textů bych soudil, že jsou v nějaké sektě.

Prsten – plzeňská kapela, měli saxofon a dlouho se zvučili. Pak to ale stálo za to. Zpěvačka asi z večera nejlepší, dynamická muzika, i když vesměs pomalejšího tempa a složitější stavby. Zrzavá řeka snad nejlepší z celého večera. Ty bych vzal jako nějaký vrchol svého festivalu, kdybych nějaký měl, takhle musím spoléhat na Juppa, který klidně sedí.

Jitrocel – trošku působí středověce, ale se současným duchem, jsou jistí, druhou písničku zpívají a capella velmi dobře, Pětníku jistě znělo v uších.

Taliesyn (Taljesin) – orientovali se na velšský folklór a dobře udělali – „irů“ a „skotů“ už máme dost. Předpokládám, že zpívali příslušným jazykem, ale celkem to bylo jedno – ostatní složky jejich vystoupení naštěstí plně nahradily nepřístupnost textů – ale i jako „skoroinstrumentálky“ to byly skladby perfektně zvládnuté a provedené, živé, s důrazem na rytmus i melodii, prakticky taneční v tom nejlepším slova smyslu. Jen obě kytary hrály totéž, což je škoda a sedící sólový zpěvák by se měl podívat na videozáznam, jak se mu směšně třepe do rytmu noha, když sedí na židli - asi by pak už jen stál. I takovýto vizuální efekt přispívá k dojmu z kapely. Jupp ožívá a fotí - zřejmě druzí postupující, já bych je vybral taky.

Na konec vystoupila Strašlivá podívaná – opět Plzeň – a trošku působili jako česká verze předchozí kapely, zejména dramatickým hlasovým i pódiovým projevem lídra kapely. Ale byli osobití, texty jsem zřejmě nepochopil, zřejmě to byly jakési šifry. Leč večer docela pěkně vygradovali a uzavřeli.

Tak takový byl středočeský konkurs Zahrady – zvučil Pája Jindrák a nějak mu to šlo ve Mlejně lépe – možná byl moc uběhaný – z jeviště k pultu a nazpátek před každou kapelou aspoň dvakrát – to je dobrý trénink. Konferenciér ho nazýval „Jednotkou nespolehlivosti“ (a to mu křivdí!) a pro Pavla Radu měl přezdívku „Jednotka ochoty“ – musel toho stihnout dost: mimo jiné zase vybírat startovné.